Láska a spravedlnost (Příběh o vládci Šamilovi)

Bůh nemá zalíbení ve smrti člověka. Je psáno:

„Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ.“ (Ez 33:11)

Ve své předvídavosti učinil Bůh plán záchrany již před stvořením světa (2. Tim 1:9). Z toho vyplývá, že zákon nemůže být prostředkem spasení, neboť apoštol Pavel výslovně říká, že prostřednictvím zákona dochází k poznání hříchu, ne však k poznání záchrany. Nemůžeme to pochopit tak, že by zákon byl vinen za hřích člověka. Plní pouze funkci zrcadla (Jak 1:22-25), v němž člověk může poznat svůj pravý stav. Když nejsme spokojeni s obrazem v zrcadle, pak to není vinou zrcadla. To jen ukazuje na nedostatky toho, kdo před ním stojí. Není však v moci zrcadla, aby obraz změnilo k lepšímu. Pavel vidí nedostatečnost jednoznačně na straně člověka, neboť říká:

„Zákon je svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré. Bylo snad to dobré příčinou mé smrti? Naprosto ne, ale hřích.” (Řím 7:12)

Je však tragické, že mnoho křesťanů nerozumí tomuto vztahu. Nejraději by zákon rozbili, aby zachránili člověka. Avšak na svatých a dokonalých přikázáním není co měnit. Změnit se musí postoj člověka k Bohu a jeho vůli. Skutečnost, že Bůh chce osvobodit člověka, se v Bibli připomíná stále znovu. My sami nejsme schopni nalézt cestu k bezhříšnému životu, proto nám ji připravil Pán Bůh sám. I když si to vůbec nezasloužíme, obrací se k nám ve svém slitování a nabízí nám odpuštění hříchů jako „dar”, Pavel to zdůrazňuje ve svém dopise k Římanům, když říká:

„Spravedlnost obdržíte darem (bez zásluh) skrze jeho milost.” (Řím 3:24)

Skutečnost, že se to nemůže stát tak — že by Bůh jednoduše nedbal na požadavky zákona a přehlížel hřích člověka — není třeba obzvlášť zdůrazňovat. Bůh není jen Bohem odpouštějící lásky a nekonečného milosrdenství, ale je též Bohem „čistoty“ a práva. Bůh nezrušil ani čárku ze svého zákona. Tento zákon požaduje odsouzení hříšníka, věčnou smrt, A právě zde se projevuje Boží láska. Ježíš Kristus, Stvořitel vesmíru, sestupuje k nám, stává se skutečným člověkem, opravdu jedním z nás. Bere na sebe všechna pokušení, utrpení a boje našeho života, nakonec i smrt, aby nás vykoupil. Říká:

„Nepřišel Syn člověka, aby jemu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mar 10:45)

Jeho smrt na kříži nebyla smrt mučedníka, nýbrž smrt smírce. Soudce bere trest sám na sebe, aby učinil zadost zákonu a z lásky k odsouzenému osvobodil viníka. Tím Ježíš naplnil prorocké slovo Izaiáše:

„Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.” (Iz 53:4-5)

Ježíš byl bezhříšnou obětí — zobrazenou ve Starém zákoně nesčetnými obětmi zvířat —, která byla Bohem z jeho milosti přinesena pro vykoupení lidstva. Smrt Božího Syna je jediným prostředkem, skrze který může hříšník obdržet odpuštění viny, osvobození od soudu a pokoj s Bohem. Co ztratil první Adam, dobyl zpět druhý Adam — Ježíš Kristus. Proto nám nemůže pomoci nic jiného než dar tohoto Vykupitele. Skrze kříž nás Bůh nenutí, nýbrž zve. On nás zve tak, jako kdysi matku Ježíše, ženy a Jana, abychom hleděli vzhůru na toho, který svou vlastní krví zahladil náš dluh. To, co vidíš na kříži, je Boží svatý a spravedlivý soud nad hříchem. Není to soud nad tím, který na něm visí, neboť on je bez hříchu. Platí to pro tebe. A tím, že hledíš vzhůru na krvácejícího a zbitého, máš možnost vyznat svůj hřích a sám sebe odsoudit, neboť kříž je znamením lidského bankrotu. A protože nyní stojíš bez ochrany před Božím soudcem, je tvým útočištěm ten, který pro tebe krvácí na dřevě kříže, který vzal na sebe kletbu zákona a podstoupil za tebe smrt. Voláš k němu jako ke svému pomocníku, zachránci a vykupiteli. Rozprostíráš své paže a voláš jako lotr:

„Pane Ježíši, rozpomeň se na mne.” (Luk 23:42)

Křičíš jako slepý Bartimeus:

„Ježíši, smiluj se nade mnou!” (Mar 10:47)

Neboť poznáváš, že on trpěl pro tebe a že ty právě odvoláním na jeho oběť jsi ospravedlněn a osvobozen před Bohem. To je pravá víra, víra v Ježíše, toho ukřižovaného. A tato víra je jedinou cestou k záchraně. Neboť je psáno:

„Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.” (Řím 4:5)

Kdo se tímto způsobem v pokání vydá a cele se odevzdá Kristu, tomu Bůh udělí milost; takový nebude zatracen:

„Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil v jednorozeného Syna Božího.“ (Jan 3:18)

Proto se nikdo nemůže objevit před Božím soudem bez Krista. Pouze on je cestou z ciziny tohoto světa do nebeského domova. Co vše pro nás Ježíš udělal, chápeme jen velmi nedokonale a snad jen tehdy, když jsme v životě přinuceni snášet cestu strádání a oběti. Co to znamená, nám může blíže ilustrovat následující historická událost:

V roce 1797 se na Kavkazu narodil knížeti malého horského národa syn, kterému dali jméno Šamil. Když Šamil vyrostl a stal se vládcem svého lidu, těšil se brzy velké slávě pro svou statečnost a chytrost. Obzvláště ho proslavily dvě ctnosti: neúplatná spravedlnost a opravdová láska k matce, která ho doprovázela i při jeho válečných taženích. Jednoho dne dostal kníže hlášení, že z vojska někdo vyzradil důležitá tajemství nepříteli. Kníže nařídil přísné pátrání, ale viník nebyl nalezen. Když se po krátké době případ znovu opakoval, oznámil král celému národu, že bude-li zrádce objeven, bude předveden před vojáky a bude mu vysázeno důtkami 100 ran na holá záda. Přesto se prozrazení znovu opakovalo. Jednoho dne přišel ke králi s hlubokým pohnutím jeden z rádců.

„Králi, my jsme objevili viníka.” — „Kdo to je?” – „Je to tvá matka.”

Bylo to skutečně tak. Král se zavřel na tři dny do svého stanu. Nespal, nedotkl se ani jídla, ani pití. V jeho nitru se odehrával velký zápas.

„Králi,” říkal mu jeden hlas, „nezapomeň na svou spravedlivou povinnost. Neuděláš-li, co jsi slíbil, kdo bude tvým slovům ještě věřit a brát vážně tvou vůli?” „Je to tvoje matka,” říkal naproti tomu druhý jemný hlas.

Po třech dnech dal král svolat lid. Stál tu bledý, zachmuřený, ale rozhodný. Pod schody trůnu klečela třesoucí se matka. Král řekl:

„Je mou královskou povinností ctít právo. Za vinu je třeba pykat, zákon musí být naplněn. Kate, konej svou povinnost, a běda ti, jestliže ji nevykonáš tak, jako bys trestal mého nejposlednějšího otroka!”

Když však za hlubokého ticha lidu vzal kat do ruky důtky, strhl král plášť ze svých ramen, přiskočil a zvolal:

„Já jsem její tělo a krev, já ponesu její trest, bij mne!“

Rána za ranou padala na králova záda, až celý zakrvavený upadl do bezvědomí. Tak spojil Šamil královskou povinnost spravedlnosti se synovskou povinností lásky.

Byl to velký čin, ale s tím, co učinil Ježíš, je to nesrovnatelné, neboť on vykoupil celý svět z věčné smrti a těm, kteří v něho věří, vrací pokoj s Bohem.

„Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (Řím 5:1)

Autor:

Článek je převzatý z knihy Radikální změny před námi – Kam vedou? od Dr. Hanse Heinze.