Pastička na myši - Darwinova noční můra

Kdo stvořil toto všechno?

Izajáš 40,26

Mohly se jednotlivé orgány živočišných či rostlinných těl skutečně vyvíjet postupně? Nebo musely vzniknout najednou? Existují přesvědčivé vědecké důkazy, že postupný vývoj je nesmysl? Otřásá se Darwinova teorie ve svých základech? A co s tím má společného pastička na myši?

Pastička na myši - Darwinova noční můra

Pastička na myši je ohromná věc. Pokud vás obtěžuje nesympatický hlodavec, je to jeden z nejúčinnějších mechanismů na jeho likvidaci. Ale tím to nekončí. Tento důmyslný mechanismus totiž vážně ohrožuje Darwinovu teorii postupného vývoje života na naší Zemi v průběhu miliard let. Někteří lidé se dokonce domnívají, že tento vynález představuje neotřesitelný důkaz pro existenci Boha jako Stvořitele. Myslíte si, že už mi definitivně přeskočilo? Co má moderní věda společného s pastičkou na myši?

Na těchto stránkách se snažím na základě Bible odhalovat obraz Boha jako bytosti, která touží po důvěrném přátelství s každým z nás, jako bytosti, která nás stvořila, která nás miluje a chce být s námi věčně. Společnost, ve které žijeme, však o takových „nesmyslech“ nechce ani slyšet. Většina lidí v naší zemi je přece dostatečně vzdělaná na to, aby věděla, že řeči o Bohu jsou dávno překonané, že to jsou pohádky, kterým dnes už věří jen pár babiček a mentálně slabších jedinců. Vždyť dnes přece každý ví, že bystrý vědec jménem Charles Darwin již před půldruhým stoletím dokázal, že všechny ty nesmysly ohledně stvoření jsou jen pouhý mýtus. Jak by mohl někdo tváří v tvář takovým zdrcujícím vědeckým důkazům zpochybňovat to, čemu věří celý svět – pravdě o původu člověka – Darwinově evoluční teorii!

V tomto článku se chci s vámi podělit o několik překvapivých důkazů, které jsou skryté v malém důmyslném vynálezu, který jsem už zmínil – pastičce na myši. Jsou to důkazy, svědčící dle mého názoru o tom, že Boží existence a jeho stvořitelská moc nejsou jen vysněnými pohádkami, vzdušným zámkem, ale jistotou a skutečností. Mnozí vědci se spoustou titulů před jménem i za ním by byli schopni povstat a celé hodiny přednášet o evoluci a zahrnout nás spoustou vědeckých termínů, aby nám dokázali svou pravdu. Já nejsem vědec ani odborník. Chci jen poskytnout pár informací a důkazů z druhé strany barikády. Problémy v evoluční teorii nenacházejí totiž jen náboženští fanatici. Na její velké nedostatky poukazuje i velký zástup vědců – opravdových odborníků ve svých oborech. Chcete hledat pravdu, tedy bez předsudků zkoumat předložené důkazy a používat zdravý selský rozum, nebo se spokojíte s tím, co se vám předkládá, aniž byste fakta zkoumali? Pokud možno, ověřte si všechno, co do vás jiní hustí. Ověřujte si i to, co píšu já na těchto stránkách. Nenechte se kýmkoliv zblbnout. A to nemám na mysli jen spor mezi evolucionisty a kreacionisty.

Může tedy víra v Boha, jak jej představuje Bible, obstát ve světle vědy a ve světle Darwinovy teorie? Ve své slavné knize Původ druhůCharles Darwin napsal:

Pokud by mohlo být prokázáno, že nějaký složitý orgán existoval a nemohl by být náhodně zformován početnými, následnými, drobnými modifikacemi, má teorie by byla naprosto v troskách.“

Darwinova černá skříňka

Jak funguje naše oko? Díky čemu jsme schopni vidět? V 19. století už byla anatomie oka známá do detailu, byla známá jeho složitost a důmyslnost. Vědci 19. století věděli o tom, že pokud by člověk nějakou nehodou přišel o jednu z mnoha součástí oka (čočka, duhovka, sítnice, oční svaly atd.), nebo by tyto součásti byly poškozeny, znamenalo to částečnou nebo úplnou ztrátu zraku. Z toho bylo logicky vyvozeno, že oko může fungovat jen jako celek, jen pokud bylo téměř nedotčeno.

Složitost oka samozřejmě neušla ani Charlesi Darwinovi. Nad jeho možným postupným vývojem uvažoval ve své knize Původ druhův kapitole Orgány extrémní dokonalosti a složitostiDošel k závěru, že pokud by se v průběhu jedné generace vyvinul tak složitý orgán, jako je oko, rovnalo by se to zázraku. Pokud však měla být Darwinova teorie uvěřitelná, musela být nemožnost postupného vývoje složitých orgánů odstraněna.

Darwinovi se to povedlo dokonale. Nevysvětlil sice skutečnou cestu vývoje oka, ale raději poukázal na různé druhy živočichů, o kterých bylo známo, že mají různě konstruované oči, od jednoduché skvrny citlivé na světlo až ke složitému oku obratlovců podobnému kameře a tvrdil, že evoluce lidského oka mohla zahrnovat podobné orgány jako přechodové články. Otázka jak funguje lidské oko však zůstala nezodpovězena. Ačkoliv byl Darwin schopen přesvědčit většinu světa, že lidské oko mohlo vzniknout postupně z mnohem jednodušší struktury, nepokusil se ani objasnit, jak první jednoduchá skvrna citlivá na světlo začala fungovat. Darwin napsal:

„Jak se stal nerv senzitivní na světlo nás nezajímá tolik, jako otázka, jak vznikl život.“

Jeho odpověď je lehce ospravedlnitelná. Věda 19. století nemohla odpovědět na otázku jak funguje oko – tedy co se stane, když se světlo poprvé dotkne sítnice. Ve skutečnosti v té době nemohla být zodpovězena žádná otázka týkající se skrytých mechanismů života. Čím je způsoben pohyb svalů? Jak funguje fotosyntéza? Jak je z jídla získávána energie? Jak tělo bojuje s infekcí? To v jeho době nikdo nevěděl.

Protože vědci té doby neviděli do složitosti mechanismů fungování živočišného či rostlinného těla, nebyl pro ně takový problém věřit věcem, nad kterými se dnes už jen usmíváme. Velký obdivovatel Darwina Ernst Haeckel se domníval, že buňka je jednoduchý malý kousek rosolu, ve kterém je namixována troška uhlíku. Pro Haeckela bylo snadné věřit tomu, že takový primitivní život mohl snadno vzniknout z neživého materiálu. To zaujalo dalšího Darwinova obdivovatele Huxleyho. V roce 1859 vytáhli z moře zvláštní bahno a čekali, že se z něj ty jednoduché buňky samy vyvinou. Kupodivu se to nestalo. Problém byl v tom, že v 19. století neznali vědci složitost buňky. Nevěděli o tom, že tento jednoduchý kousek rosolu obsahuje tisíce různých typů organických molekul, proteinů, nukleových kyselin, spoustu oddělených subbuněčných struktur, specializovaných součástí pro nejrůznější procesy a neuvěřitelně komplikovanou architekturu. Jelikož toto všechno neznali, nebylo pro ně těžké představit si vznik živých buněk z obyčejného bahna.

Podobná situace se v historii objevovala znovu a znovu – určitý mechanismus nemohl být na základě vědeckého poznání dané doby pochopen. Ve vědě se dokonce používá termín pro strukturu nebo proces, který něco dělá, ale vlastní mechanismus, kterým je dosaženo cíle je neznámý. Říká se tomu „černá skříňka“. V Darwinově době byla biologie jako celek takovou „černou skříňkou“. Nejen výše zmíněná buňka, nebo trávení, nebo imunita, ale každá biologická struktura a funkce.

Čas od času jsou černé skříňky vědou otevřeny, záhady objasněny a občas nové vědecké poznání změní svět. Biologie udělala od Darwinových dob obrovský skok kupředu. Darwinovy černé skříňky jsou nyní otevírány a náš pohled na svět je opět otřesen…

Past na myši

Biochemik Michael J. Behe napsal knihu s názvem Darwinova černá skřínka. V tomto díle poukazuje na skutečnosti, které bychom mohli přirovnat ke zmiňované pastičce na myši. Pro toho, kdo už dlouho neviděl tento účinný mechanismus připomínám, že past na myši má pět částí: dřevěnou podložku, úderový drát, pružinu, pojistku a plíšek s návnadou. Jsou to velmi jednoduché součástky, ale když jsou správně sestaveny, stávají se smrtonosným nástrojem.

Past na myši je vynikajícím příkladem toho, co Behe nazývá neredukovatelná složitost. Tuto neredukovatelnou složitost definuje ve své knize takto:

„Neredukovatelným celkem mám na mysli jeden systém tvořený do sebe zapadajícími, spolupracujícími součástmi, které přispívají k vykonávání základních funkcí, kde by odstranění jedné z částí způsobilo, že by systém přestal účinně fungovat.”

Stejné je to s pastí na myši. Funkcí pastičky je zlikvidovat myš, znemožnit jí plenit náš byt. Co se ale stane, jestliže bude chybět některá její část? Kdyby například chyběla dřevěná podložka, nebylo by kam umístit jednotlivé součásti. Kdyby chyběla pojistka, pravděpodobně bychom si dříve přerazili prst, než bychom past vůbec narafičili. Bez úderného drátu, pružiny nebo plíšku na návnadu je celý mechanismus taky k ničemu.

Past na myši je tedy neredukovatelný komplexní systém, kde všechny komponenty mají svůj úkol a jejich spolupráce je podmínkou funkčnosti celého systému, „kde by odstranění jedné z částí způsobilo, že by systém přestal účinně fungovat.” To znamená, že systém by nefungoval s 1, 2, 3 nebo 4 komponenty. Aby past fungovala, musíme mít všech pět součástí pracujících společně. A nejen to. Všechny části musí být ze správného materiálu a na správném místě. Neexistuje žádný postupný vývoj pasti na myši. Musíte mít všech pět částí ze správného materiálu, správně umístěných a správně sestavených. Co to všechno má společného s Darwinovou teorií, podle níž se život vyvíjel postupně miliardy let prostřednictvím přirozeného výběru, prostřednictvím pomalých přirozených změn, které zvyšují složitost organismu v průběhu časového údobí?

Ještě jednou si zopakujme, co Darwin napsal ve svém stěžejním díle:

„Pokud by mohlo být prokázáno, že nějaký složitý orgán existoval a nemohl by být zformován početnými, následnými, drobnými modifikacemi, má teorie by byla naprosto v troskách.”

Beheův molekulární výzkum došel k závěru, že na molekulární úrovni Darwinova teorie skutečně skončila v troskách. Jak je to možné?

Tento biochemik z Lehigh University v Pensylvánii konfrontoval svůj molekulární výzkum s otázkou: Existují v přírodě systémy podobající se pasti na myši, které jsou tak neredukovatelně složité, že je z vědeckého hlediska nemožné, aby se vyvíjely kousek po kousku; že jediný možný způsob, jak mohou fungovat je, že byly vymyšleny a vyrobeny celistvě a ve stejný okamžik jako neredukovatelný komplexní systém se všemi částmi potřebnými k jeho fungování?

Beheovy překvapivé důkazy

Michael Behe má dar. Nejen jako biochemik, ale také jako talentovaný spisovatel, který je schopen vzít obtížnou biochemii a osvětlit ji i obyčejnému smrtelníkovi srozumitelnými ilustracemi a názornými analogiemi. (Mimochodem jeho kniha Darwinova černá skříňka byla u nás vydána v roce 2001 v nakladatelství Návrat domů.) Ještě jednu skutečnost asi stojí za to uvést: Behe nestaví své přesvědčení na nějakých náboženských dogmatech, ale jako vědec klade před Darwinisty mnoho molekulárních důkazů pro inteligentní plán na těch nejzákladnějších úrovních života. A pokud zde existuje záměr, pak zde musí být i Tvůrce.

První důkaz: bičíky

Někteří jednobuněční živočichové se pohybují díky jednomu či dvěma bičíkům. I v lidském dýchacím ústrojí jsou buňky, z nichž každá má asi 200 takovýchto bičíků. Úkolem těchto bičíků je synchronním pohybem vypudit cizorodé částečky zpět do krku a zastavit tak jejich cestu do plic. Jak známo, i mužská spermie má jeden dlouhý bičík, který využívá k pohybu směrem k vajíčku. Všechny tyto bičíky jsou velmi malé. Abychom je mohli pozorovat, musíme se dívat přes mikroskop. Jejich nepatrná velikost však neznamená, že jsou svou stavbou jednoduché.

Behe popisuje bičík následujícím způsobem: Bičík tvoří membránou potažený svazek vláken. Bičíkovitá membrána (představte si ji jako plastický obal) je výrůstkem buněčné membrány, takže vnitřní část bičíku je spojena s vnitřkem buňky. Když je bičík šikmo rozříznut a rozříznutý konec je zkoumán pod elektronovým mikroskopem, můžete vidět devět tyčinkovitých útvarů kolem okraje. Tyčinky se nazývají mikrotubuly. Když se blíže zkoumají kvalitní fotografie, ukáže se, že každý z devíti mikrotubulů tvoří dva vyztužené kroužky. Další zkoumání ukáže, že každý z těchto kroužků se skládá ze třinácti jednotlivých vláken. Další kroužek, který je spojen s prvním tvoří deset vláken... Spojuje je bílkovina zvaná nexin...

Představte si, že držíte před sebou v ruce dva rybářské pruty. Tyto pruty představují dva mikrotubuly v bičíku. Jsou jen nepatrně od sebe vzdálené a jsou vzájemně propojeny vlascem od spolu až nahoru (to jsou vlákna nexinu). A nyní, když jeden z prutů zvednete, zatímco druhý budete držet, konce prutů se ohnou - napravo, když se pohne s levým prutem a nalevo, když pohnete pravým. To je zjednodušená ilustrace toho, jak se pohybuje bičík. V případě rybářských prutů jsou to vaše ruce, které způsobují pohyb nahoru a dolů. Podobně i bičík potřebuje „motor”, aby se pohyboval. Drobné molekulární motory se nazývají dyneiny. Tyto motory potřebují pro svůj provoz energii. Energie, kterou molekulární dyneinové motory používají, je ATP (adenosintrifosfát). Když ATP aktivuje dynein, začne se jeden z mikrotubulů posouvat. Nexinová vlákna zabraňují, aby se dostal příliš daleko, a způsobují, že se vertikální pohyb přemění na ohyb. Samozřejmě, že všech devět dvojitých mikrotubulů musí pracovat v souladu, aby se bičík mohl rychle a snadno pohybovat. Všechny tyto části jsou potřebné k tomu, aby vykonaly jedinou věc: pohyb bičíku. A stejně jako past na myši nefunguje, pokud nemá všechny své součásti, pohyb bičíku jednoduše nenastane, pokud neexistují mikrotubuly, spojovací materiál a motory. Proto můžeme dojít k názoru, že bičík je neredukovatelný komplex. Nemohl se vyvíjet postupně.

Toto zjištění sype písek do soukolí Darwinovy evoluční teorie o postupném vývoji. Takovéto systémy musely být něčím nebo někým navrženy a vyrobeny jako plně fungující celek. A celá tato složitá struktura je jenom malá část jediné buňky! Do této „černé skřínky” se Darwin ve své době pochopitelně nemohl dostat, protože neměl k dispozici potřebnou techniku.

Druhý důkaz: oko

Oko je dalším neredukovatelným systémem. Už jsem se zmínil o tom, že oko svou složitostí představovalo problém i pro Darwina. Oko se totiž nemohlo vyvíjet postupně, protože jeho součásti jsou na sobě vzájemně závislé. To ale ještě Darwin netušil, co nám odhaluje jeho černá skříňka, kterou otevřela biochemie.

Co říká tento vědní obor o mechanismech, díky kterým vidíme? Zde je velmi zjednodušený popis:

Světlo dopadne na sítnici a reaguje s molekulou, která okamžitě změní tvar. Změna tvaru přiměje protein zvaný rodopsin, který je s touto molekulou úzce spojen, aby také změnil tvar. Změna tvaru rodopsinu způsobí, že se spojí s další bílkovinou tranducinem. Když k tomu dojde, tranducin vypustí malou molekulu a přijme jinou, která se nepatrně liší, na její místo. Protein tranducin je nyní spojen s třetí bílkovinou fosfodiesterázou, která má schopnost „odkrojit” třetí molekulu, která snižuje počet kladně nabitých sodíkových iontů. Výsledná nerovnováha kladných a záporných sodíkových iontů uvnitř a vně buněčné membrány způsobuje elektrické napětí, které je přenášeno očním nervem a mozek jej převádí na zrakový vjem. Co se potom odehrává v mozku, aby pak následně vytvořil vidění - to je další úžasná, ale složitá věc…

Černá skřínka zraku byla otevřena. Pro evoluční teorii už není postačující uvažovat pouze o anatomických strukturách celého oka tak, jak to dělal Darwin v 19. století (a jak to popularizátoři evoluce činí dodnes). Každá z anatomických struktur, kterou Darwin považoval za velmi primitivní, ve skutečnosti představuje překvapivě složité biochemické procesy, které nelze zakrýt řečnickým uměním. Jak napsal Behe:

„Darwinovy obrazné skoky z vršku na vršek se nyní v mnoha případech ukazují být velkými dírami v pečlivě vytvořeném stroji. Na vzdálenosti, které kdybychom je chtěli překonat během jediného výletu bychom potřebovali vrtulník.”

Důkaz číslo tři: brouk ostřelovač

Dalším důkazem je na první pohled nezajímavý tmavý brouk velký asi centimetr. To, co ho proslavilo, je jeho nezvyklý způsob obrany. Otvorem v zadečku je schopen vystříknout na svého nepřítele vřící kyselinu. Ale jak je schopen ve svém těle nosit vřící kyselinu, aniž by si sám ublížil? Odpovědí je, že tento brouk využívá chemického procesu, který probíhá následovně:

Žlázy umístěné v břiše brouka produkují dvě chemické látky - peroxid vodíku a hydrochinon. Jsou uchovávány ve sběrných měchýřcích. Pokud se tyto dvě látky smíchají, dochází k výbušné reakci, ale pouze za přítomnosti speciálního enzymu jako katalyzátoru. Katalyzátor je chemická látka, která mění poměr chemické reakce aniž by sama byla použita v tomto procesu. Bez tohoto katalyzátoru by chemická reakce mezi oběma látkami byla příliš pomalá na to, aby byla pro nepřítele nebezpečná. Když se blíží nebezpečí, brouk ze sběrných měchýřků uvolní do výbušné komory jednotlivé látky. Zároveň je do této komory z blízkých žláz vstříknut katalyzátor. Nyní to z chemického hlediska začne být zajímavé. Peroxid vodíku se rychle rozkládá na vodu a kyslík. Kyslík reaguje s hydrochinonem, čímž vznikne ještě více vody a velmi dráždivá chemikálie zvaná chinon. Při těchto reakcích dochází k uvolňování velkého množství tepla. Teplota roztoku se blíží k bodu varu a část se vlastně přemění na páru. Pára a kyslík vytváří velký tlak na stěny „výbušné komory”. Svěrač je nyní uzavřen, ale je to nyní jediná cesta, kudy může uniknout vřící směs. Svaly obklopující kanálek umožňují, aby se proud páry zaměřil na útočníka. Výsledkem je, že nepřítel brouka je spálen vřícím roztokem chinonu.

Jak se tento obranný systém vyvinul? Tvrdit, že se tento složitý obranný systém vyvinul proto, že požadované látky se využívají na jiných částech těla - což je přesně způsob, jakým to někteří evolucionisté vysvětlují - je totéž jako říci, že automobil může vzniknout na vrakovišti jednoduše proto, že se zde najdou všechny nezbytné součástky. To malé zvířátko má zajímavý nedělitelně složitý mechanismus, který nemůže fungovat, pokud zde nejsou přítomny určité látky a struktury ve správné konfiguraci a ve správném čase.

Čtvrtý důkaz: srážlivost krve

Jeden z nejkomplikovanějších systémů v těle živočichů je proces srážení krve. Většinou si téměř nevšimneme malých škrábnutí nebo říznutí, která za chvíli přestanou krvácet (pokud nepatříte mezi malý počet hemofiliků). Vůbec nepřemýšlíme o zázračných procesech, které způsobují, že krvácení přestane. Když nad tím začneme uvažovat, přijdeme na to, že musí být splněny určité podmínky, aby tento systém mohl bezchybně pracovat v celém těle. Musí vzniknout krevní sraženina, která by zabránila trvalému krvácení a ztrátě života. Sraženina se musí vytvořit na správném místě, jinak by mohla zabránit průchodu krve v životně důležitých oblastech. Musí vzniknout ve správnou chvíli, pouze tehdy, kdy je to potřebné. Vzniklá sraženina musí být také dostatečně silná a pevně uchycená, aby odolala tlaku krve. To je důvod, proč Behe přirovnává systém krevní srážlivosti k padajícímu dominu. Je to série událostí, které jedna po druhé vedou ke kýženému cíli. Celý složitý systém tvoří látky jako fibrinogen, trombin, akcelerin, proakcelerin, glutamátové zbytky, kallidrein, atd.

Behe ve své knize píše:

„Když se zvíře řízne, protein zvaný Hagemanův faktor se přilepí na povrch buňky blízko zranění. Vázaný Hagemanův faktor je potom rozštěpen proteinem zvaným HMK a vznikne tak aktivovaný Hanemanův faktor. Pak aktivovaný Hanemanův faktor okamžitě přeměňuje jiný protein zvaný prekalikrein na jeho aktivní formu zvanou kalikrein. Kalikrein pomáhá HMK urychlit přeměnu většího množství Hanemanova faktoru do aktivní formy. Aktivovaný Hanemanův faktor a HMK potom společně transformují jiný protein PTA do jeho aktivní formy. Aktivovaný PTA naopak společně s aktivovanou formou jiného proteinu zvaného konvertin přeměňují protein zvaný Christmas faktor na jeho aktivní formu. Nakonec tento aktivovaný Christmas faktor spolu s antihemofiliakovým faktorem (který je sám aktivován trombinem způsobem podobajícím se procesům s proakcelerinem) mění Stuartův faktor do jeho aktivní formy.”

Pokud jste porozuměli tomu, co jsem tu napsal, pak jste asi odborníky v oblasti hematologie. Já jsem zařadil tento odstavec proto, abych poukázal na složitost tohoto systému. A to je popis pouze části celého procesu. Poté, co se zastaví krvácení, začíná proces uzdravování. Růst nových buněk je také pevně pod kontrolou. Musí vzniknout správný druh nebo druhy buněk, a to pouze v množství, které je potřebné a buňky se musí spojit, aby vznikla tkáň stejného tvaru jaký vyžaduje místo zranění.

K jakému závěru Behe došel na základě biochemických důkazů? Říká:

„Většina biochemických systémů byla navržena. Neobjevily se zde na základě přírodních zákonů ani díky náhodě nebo nezbytnosti; byly naplánovány. Tvůrce věděl, jak tyto systémy mají vypadat a pak učinil kroky pro to, aby vznikly. Život na zemi v jeho nejprimitivnější formě v těch nejdůležitějších prvcích je výsledkem inteligentní činnosti... Ve světle nesmírné složitosti buněk, kterou moderní biochemie odkryla, jsou vědci naprosto ohromeni. Žádný absolvent Harvardské Univerzity, člen Národního Institutu zdraví, Národní akademie věd nebo laureát Nobelovy ceny - nikdo není schopen popsat, jak by se bičíky, zrak, krevní srážlivost nebo jiné biochemické procesy mohly rozvinout na základě Darwinovy teorie. Ale my lidé jsme zde. Rostliny a zvířata jsou zde. Složité systémy jsou zde. Všechny tyto věci nějak musely vzniknout: jestliže ne tak, jak to řekl Darwin, pak tedy jak?”

To je Beheův silný důkaz, že je zde inteligentní tvůrce. On ho nepojmenoval ani nehledal, přesto však uznává jeho existenci. Závěr, ke kterému Behe přesvědčivě směřuje, zní: existuje inteligentní tvůrce, který stál na počátku vzniku neredukovatelných složitých systémů. Jaký postoj k jeho závěru zaujmeme my?

Je důležité si uvědomit, že Michael Behe nedošel k tomuto závěru na základě něčeho, čemu neporozuměl, ale na základě mechanismů, které věda poznala. Nemluví o designu na základě černé skřínky, ale na základě otevřené skřínky. Člověk z primitivní kultury, který uvidí auto, může dojít k závěru, že je poháněné větrem, nebo třeba antilopou, která je uvnitř. Když ale otevře kapotu a uvidí motor, zjistí, že auto nevzniklo náhodou, ale bylo vytvořeno inteligentním tvůrcem. Stejně tak biochemie otevřela „kapotu“ buňky, zjistila jak funguje a tak můžeme vidět, že byla stvořena Tvůrcem.

Biblický popis stvoření

„Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.” (Ž 33,6.9)

Bůh promluvil a stalo se. Popis stvoření v Žalmu 33 je v dokonalém souladu se záznamem z 1. MojžíšovyBůh Stvořitel stvořil celý systém života v jediný okamžik a najednou. Příkazem svého mocného slova stvořil neredukovatelné komplexní systémy, které byly dokonale navrženy, vytvořeny a umístěny. Všechny systémy začaly existovat najednou, protože jeden by nemohl fungovat bez druhého.

To je také důvod proč nejsem vůbec překvapen Beheovými vědeckými závěry. Jsou určité neredukovatelně složité biologické a molekulární systémy, které nemohou být náhodně vyvinuté kousek po kousku - tyto systémy musely začít existovat již kompletní a na svém místě, protože jsou nezbytně důležité pro fungování celého systému života. Tyto složité systémy by nemohly nikdy vzniknout, kdyby za nimi nestál inteligentní Tvůrce.

Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají .výmluvu. (Řím 1,20)

Apoštol Pavel zde prohlašuje, že máme všechny nezbytné důkazy, abychom ve stvoření poznali jeho Tvůrce, že nemáme výmluvu. Jistě je zajímavé, že moderní věda dokazuje existenci Stvořitele, který utvořil složité mechanismy najednou a ne postupným vývojem. Moderní věda neúmyslně a nevědomky podporuje velkou základní biblickou pravdu - „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.”

Říká se, že věda se musí vyhnout závěrům, které by měly příchuť nadpřirozena. Ale podle mě nemá věda rozhodovat, která vysvětlení jsou přípustná a která ne. Myslím, že cílem vědy má být pravdivý popis skutečnosti.

Pro lidi v 19. století bylo šokující, když na základě vědeckých pozorování zjistili, že mnohé v oblasti biologie může být připsáno elegantnímu principu přirozeného výběru. Pro nás je dnes šokující, když na základě vědeckých pozorování zjišťujeme, že základní mechanismy života nemůžou být připsány přirozenému výběru. Byly tedy stvořeny. Snad se vědci s tímto šokem vyrovnají co nejlépe. Teorie neřízeného přírodního výběru je mrtvá... Dokážou vědci na základě nezvratných důkazů přehodnotit své závěry? Dokážeme svůj pohled na svět změnit i my?


Tento článek jsem napsal s použitím materiálů k přednáškám "NET 98 - Vstříc příštímu tisíciletí" od Dwighta Nelsona a webových stránek biochemika Michaela J. Behe, autora knihy "Darwinova černá skříňka".

odkaz na zdroj 

hodně zajímavé video na toto téma;) 

 https://picasion.com/ TOPlist