Útěk z křesťanství (Robert E. Burnell)
Cesta.
Ve snu jsem viděl osamělou postavu člověka jdoucího cestou. Když se slunce sklánělo za obzor, tak se před jeho očima ukázalo město. Když se k němu poutník blížil, tak se před ním objevilo množství církví. Věže a kříže protínaly oblohu. Jeho krok se zrychlil. Je to cíl jeho cesty? Šel kolem impozantních staveb, kde za neonovými znaky probleskovaly katedrály budoucnosti. Dále viděl plakátovací tabuli osvětlenou světlometem, která se pyšnila tím, že padesát tisíc lidí se shromáždilo na evangelizačním shromáždění která se konala třikrát týdně. Za ní se objevily „novozákonní“ kaple a společný znak pro židovsko-křesťanské synagogy.
„Je to Boží město?“ Slyšel jsem, jak se poutník dotazuje ženy v informaci na ústředí.
„Ne, to je křesťanské město,“ odpověděla.
„Ale, myslel jsem, že tato cest vede do Božího města!“ zvolal z velkým zklamáním.
„To jsme si mysleli všichni, když jsme sem přišli,“ odpověděla sympatickým tónem.
„Ta cesta pokračuje do hor, není-liž pravda?“ zeptal se.
„Vlastně ani nevím“, odpověděla bezvýrazně.
Viděl jsme, jak se člověk od ní odvrátil a při narůstající tmě se plahočil do hor. Když přišel až na konec, tak se zastavil a hleděl do hromadící se temnoty; vypadá to tak, jako-by tam už nic nebylo, absolutně nic. S chvěním se obrátil a šel zpátky do křesťanského města a ubytoval se v hotelu.
Časně ráno, ještě za svítání vstal a zvlášť neobčerstven se opět vydal cestou směrem do hor. S přibývajícím slunečním svitem odkryl, že to, co v noci vypadalo jako prázdný prostor, je ve skutečnosti poušť – suchý, horký vlnicí se písek, tak daleko jak jen oko může dohlédnout. Cesta se zužovala ve stezku, která stoupala přes duny a ztrácela se. „Může ta stezka vést do Božího města?“ podivoval se nahlas. Vypadá jako úplně opuštěná, zřídka asi po ní někdo cestuje.
Nerozhodně a pomalu se jeho kroky opět ubíraly do křesťanského města, kde si dal oběd v křesťanské restauraci. Slyšel jsem, jak při reprodukované hudbě gospelů se zeptal člověka u vedlejšího stolu: „Ta stezka do hor, tam kde začíná poušť, vede do Božího města?“
„Nebuď hloupý!“ odpověděl mu jeho soused rychle. „Každý, kdo si tu stezku vybral, byl ztracen ….. byl pohlcen pouští! Jestli-že chceš Boha, tak tady, v tom městě je hodně dobrých církví. Jednu si vyber a usaď se.“
Když opustil restauraci, tak vypadal unaveně a zmateně. Našel si místo pod stromem a usedl. Přiblížil se k němu stařec a začal ho prosit naléhavým tónem. „Když zůstaneš tady, v křesťanském městě, tak se zničíš. Můžeš vykročit po té stezce. Patřím k té poušti, kterou jsi viděl a byl jsem poslán, abych tě povzbudil, abys vykročil. Budeš cestovat mnoho mil, bude ti horko a budeš mít žízeň, ale budou s tebou andělé a podél cesty budou zřídla vody. A když tvá cesta skončí, tak přijdeš do Božího města! Takovou nádheru jsi nikdy neviděl! A otevřou se ti brány, protože jsi očekáván.“
„To co říkáš, zní nádherně“ odpověděl poutník. „Bojím se ale, že tu poušť nepřežiji. Možná, že bude pro mě lepší, když zůstanu v křesťanském městě.
Stařec se zasmál. „Křesťanské město je pro ty, kdo chtějí náboženství, ale nechtějí ztratit své životy. Poušť je územím pro ty, jejichž srdce je tak žíznivé po Bohu, že jsou ochotni být ztraceni v Něm. Příteli, když Petr se svou lodí připlul ke břehu, opustil všechno a následoval Ježíše, byl pohlcen pouští. Když Matouš opustil své clo a Pavel své farizejství, tak také opustili takové město jako je toto, aby následovali Ježíše přes duny a byli ztraceni v Bohu. Tak se neboj, mnozí už šli před tebou.
Potom jsem viděl, jak poutník odvrátil svůj zrak od hořících očí starce k hemžení v křesťanském městě. Viděl zaneprázdněné lidi spěchající sem a tam se svými Biblemi a lesklými kufříky. Vypadali jako muži a ženy, kteří znají své určení. Bylo ale jasné, že jim chybí něco, co měl stařec se zářícíma očima proroka.
Ve svém snu jsem si představoval, jak poutník přemítal ve své mysli. „ Jestli-že tam půjdu, jak budu mít jistotu, že budu skutečně ztracen v Bohu? Ve středověku křesťané pokoušeli ztratit sebe v Bohu, když nechali za sebou svět a vstoupili do kláštera. Jak potom byli mnozí z nich zklamaní, když zjistili, že se světa nezbavili! A lidé tady v křesťanském městě se připravují na misii v džungli, nebo nějakém zaostalém slumu, možná, že se víc přiblíží tomu, co znamená být ztracen v Bohu. Potom ale člověk může cestovat až na konec světa a neztratit se v Bohu.
Poutník svůj zrak opět obrátil na starce, který se už ubíral úzkou pěšinou k okraji pouště. Najednou ho zmobilizovalo vlastní rozhodnutí, vyskočil na nohy a spěchal za ním. Když ho dohonil, tak si nevyměnili ani jedno slovo. Stařec náhle zahnul doprava a vedl ho nahoru do jiného svahu, který stoupal směrem k vrcholu, který byl zahalen svítivým oblakem. Stoupání nahoru je velmi těžké. Najednou přišla na něj závrať a začal se potácet. Jeho průvodce se zastavil a nabídl mu nápoj z láhve, která visela u jeho boku. Pil dychtivě, dlouhými loky. „Žádná voda nechutná tak sladce jako ta“, řekl s dobrým pocitem. Děkuji.“
„Nyní se podívej tamhle.“ Stařec ukázal za něj k výhledu, který už nevypadal tak monotónně a pustě jako dříve. Poušť pod ním přibrala mnoho barev a odstínů. V dálce bylo vidět sálající světlo, které pulzovalo a pohybovalo se až k horizontu a vypadalo jako živá věc. „Tam je Boží město!“ Ale než tam dojdeš, tak musíš projít přes čtyři pouště které vidíš. Přímo pod náma je Poušt Odpuštění.“ Poutník uviděl malé matné postavy, které se ubíraly pomalu směrem k městu, oddělené od sebe mnoha kilometry.
„Jak mohou přežít takovou osamělost?“ zeptal se poutník. „To nemohou mít prospěch z toho, že budou cestovat společně?“
Tedy, ony ve skutečnosti nejsou samy. Každá z nich je doprovázena Božím odpuštěním. Jsou stráveny pouští Božího nekonečného milosrdenství. Duch Svatý jim během cestování říká: „Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa! „ Jsou během té cesty úplně v pořádku.“
Hned z ní je rozloha modré. „Je to moře?“ dotazuje se poutník.
„Vypadá to jako voda, ale je to moře písku. Je to Poušť Uctívání. Tady, podívej se přes ty brýle a uvidíš, že tam také putují lidé. Všimni si, jak se sdružují. Poprvé zakouší radost Města – uctívání. Odkrývají, jak byli k uctívání Boha stvořeni. Takovým se také stává jejich život – je jako zdroj rozžhavený do běla pro všechno co dělají.
„Ale neuctívají lidé také v křesťanském městě? Co je zvláštního na té poušti?“
„Uctívání, pravé uctívání, může začít pouze tehdy, když je život naprosto opuštěn v poušti Boží přítomnosti. Tehdy srdce začíná uctívat Otce v duchu a pravdě.“
Dívajíc se za modrou poušť, tam kde se poušť mění na červené, ohnivé hory, stařec vysvětloval poutníkovi, že mezi těmi rudými horami je Poušť Modlitby.
Když putují přes tyto pouště, poutníci poznávají, jak důležité je odvrátit se od každého rozptýlení a soustředit se na modlitbu. Velmi rychle se naučí, že pro ně není jiná možnost jak přežít, jenom bez přestání volat k Bohu. V době, když se ocitnou v krajních situací pouště, bude pro ně modlitba stravující vášní a nejvyšší radostí. Z počátku to vypadalo tak, jako-by Boží město už bylo za Pouští Modlitby. Ale je tam ještě jedna poušť skrytá za těmi horami které musíš projít, než dosáhneš svého určení. Nazývá se jednoduše Žně. Poznáš ji, když tam přijdeš. A za Žněmi ji Boží město. Tvoje jméno tam už znají. Tvůj příchod je očekáván s nedočkavostí. Pojď, vykročme na cestu.“
„Nezdá se, že by soumrak byl zvlášť příznivý čas pro začátek cesty jako je tato,“ řekl.
„Nechoď zpátky do křesťanského města“, napomínal ho stařec a díval se na něj vážně.
„Dokonce ani v takovou hodinu? Způsob jak bych mohl začít, je dobře se vyspat, a vykročit časně ráno,“ dodal poutník nadějně.
„Ale tvůj odpočinek je tady, venku,“ naléhal . Nyní vykroč do pouště. Duch Svatý ti pomůže. Neboj se být ztracen v Bohu. Svůj život nikde jinde nenajdeš.
Poušť odpuštění.
Když se začalo stmívat, tak stařec opustil poutníka, stojícího osamoceně na okraji pouště. Světlo křesťanského města mu z dálky kynulo. Mohl jsem si ho představit, jak přemýšlí o přátelské konverzaci nad teplým jídlem s myšlenkou na pohodlnou postel. Ale najednou jeho výraz přibral na rozhodnosti a zamumlal, „To je bezpochyby cesta, kterou musím jít. Svůj život naleznu jenom tehdy, když ho ztratím, to je beze sporu jistota. Ale jak mohu VĚDĚT, že jestliže půjdu po té cestě do pouště, tak budu určitě ztracen v Bohu, a ne jenom ztracen? Mohu si vzpomenout mnoho lidí, kteří šli osamělou stezkou, a ta je nedovedla do Božího města, ale jenom k určitému nereálnému myšlení a nepravé zkušenosti, která zničila jejich mysl a život. Nebezpečí rozhodnout se pro méně než život v křesťanském městě je určitě vyváženo nebezpečím ztratit tento život v poušti duchovního mámení. Jsem si jistý, že temnota, která je za mnou obsahuje nejenom stezku do Božího města, ale také bezpočet propadlišť do pekla, kde může být člověk ztracen v osamělé marnosti. Jak si mohu být jistý, že rozeznám pravou stezku?“
Na začátku svého snu jsem viděl hvězdu visící velmi nízko nad horizontem. Nyní tato hvězda přibrala tvar kříže, který visel nad stezkou, přímo před poutníkem. Vzhlédl, viděl ho, a na jeho tváři se objevilo rozpoznání. Tiše zašeptal, „Odpuštění“, a vážně zacitoval: „Proto také Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid, trpěl venku za branou. Tak tedy vycházejme k Němu ven za tábor, nesouce jeho potupu. Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí … Ano, půjdu! řekl nadšeně a udělal první krok do pouště.
Když se setmělo, tak nevidě nic, jenom písek, oblohu a stezku, která byla rozlišitelná od všech ostatních skrze kříž, který se vznášel tam, kde se pěšina setkávala s horizontem. Když den končil, tak bylo samozřejmé, že se poutník cítil unavený, žíznivý a úplně vyčerpaný horkem. Když to najednou na něj tak spadlo a nemohl udělat ani jeden krok, tak se po jeho boku objevila cizinka.
„Za dalším pahorkem najdeš zřídlo“, řekla.“Pokračuj, už jsi skoro tam“, povzbuzovala ho.
Najednou ležel u zřídla, pil vodu a jedl jídlo, které mu přinesla.
„To je poušť odpuštění“, vysvětlovala mu. „Lidé mají často takové představy, že Boží odpuštění je jako nádherný park s fontánou, řekou a zelenou trávou. Nemohou pochopit, proč by to měla být poušť. Musíme se naučit, že Boží odpuštění je všechno – všechno! A to je možné jenom na poušti, kde přicházejí křesťané a nic nevidí, ničeho si necení a v ničem nemají naději, jenom v kříži Ježíše Krista.“ Zacitoval mu několik míst z epišt. Galatským: „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť ani obřízka ani neobřízka nic není, nýbrž nové stvoření. A na ty, kdo se budou držet tohoto pravidla, ať přijde pokoj a milosrdenství, též na Boží Izrael. S Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Neodmítám milost Boží, neboť jestliže spravedlnost je ze Zákona, potom Kristus zemřel nadarmo.
„Myslíš si, že apoštol Pavel cestoval touto pouští?“, zeptal se poutník.
„Ano, šel touto pouští. Roky Pavel velmi tvrdě pracoval v náboženském městě a byl náboženským člověkem. Ale pro svého ducha nenašel pokoj. Potom potkal Ježíše a od samého začátku mu Ježíš chtěl dát jednu jedinou věc: odpuštění. Byl jí ohromen a námětem celého jeho života bylo odpuštění kříže. Ale Pavlova první zkušenost Božího Království jako reality jeho života bylo právě tady, na této poušti.
„Tak tedy putuji tam, kam putoval apoštol.“ Poutníkův hlas byl plný úžasu.
Vzpomeň si, že když Petr na rozkaz Ježíše ponořil síť do vody a vytáhl ji zatíženou rybami, tak jeho okamžitá reakce byla: „odejdi ode mě, Pane, neboť jsem hříšný člověk! Ježíš mu odpověděl: „Neboj se, neboť budeš lovit lidi“. To, co z Ježíšovy odpovědi vyplývalo: Já se postarám o tvůj hřích. Když potom připluli z lodí ke břehu, tak opustil všechno a následoval Ježíše – následoval ho tady, do té Pouště odpuštění, když následoval kříž. Když potom Ježíš zemřel za Petrův hřích, vstal pro jeho ospravedlnění a naplnil ho Duchem Svatým, tak řekl tomu muži, který ho třikrát zapřel: „Šimone, synu Janův, miluješ mne? ….. Pas mé ovce.“ A touto otázkou, kterou třikrát opakoval vyléčil opuštěním Petrův život.
„Před léty“, řekl jí poutník, jsem se pokoušel dostat za teoretické, doktrinální odpuštění, které se učí v křesťanském městě a chtěl jsem poznat odpuštění samé. Chtěl jsem být v něm ponořen, pokřtěn, ZTRACEN. Toužil jsem slyšet, jak mi osobně Ježíš říká: „Vzmuž se bratře, tvé hříchy jsou odpuštěny“. Chtěl jsem, aby krev kříže tekla přímo do mého srdce a očistila ho.
„Přišel jsi na správné místo. Než dojdeš na druhou stranu té pouště, tak zakusíš úlevu od tohoto břemene viny, které tě ve skutečnosti zatěžuje jako skála, která bude odvalena. Začneš chodit před Bohem bez hanby. Jak jsi byl dříve posedlý potřebou budovat sebe, tak budeš brzy posedlý Božím odpuštěním“.
„Posedlý Božím odpuštěním?“
„Budeš tak posedlý Božím milosrdenstvím, že budeš poprvé ve svém životě svobodný od lidských názorů.“
„Já, to ne,“ byla jeho okamžitá odpověď.“
„Žena, která svými slzami máčela Ježíšovy nohy, byla posedlá Jeho odpuštěním natolik, že nedbala na posměch a názory druhých. Nebo malomocný, který byl očištěn – padl k nohám Ježíše a děkoval mu nejenom za očištění těla, ale obdržel také vnitřní uzdravení přes odpuštění. Když Zacheus vylezl na strom, aby uviděl Ježíše, uviděl své vlastní odpuštění, které mu šlo naproti. Byl tak posedlý odpuštěním, které ten den navštívilo jeho život, že řetězy chamtivosti byly v jeho srdci zlomeny. Přišel jsi na místo, kde se to přihodí také tobě.“
Poutník pokračoval ve své cestě. Jeho tajemný průvodce šel tiše po jeho boku tak jednu, nebo dvě hodiny, a potom se najednou ztratil.
„Jakou to radost prožívám!“ vykřikl nahlas poutník. „Musí to být podobné, co prožívali učedníci, když se vrátili do Jeruzaléma, po nanebevzetí Ježíše.“
Ve světle kříže poutník najednou rozeznal postavu jiné ženy, stoupající po hřebenu vedlejší duny. Šla mu naproti, pomalu svahem dolů. Zdálo se mu, že ji poznává. Z jeho výrazu jsem poznal, že mu ublížila. Když se k němu přiblížila, tak na něj upřela svůj zrak.
„Odpustíš mi?“ zeptala se.
Poušť odpuštění není jenom místem pro obdržení odpuštění, ale také pro dávání odpuštění. Tato žena je první ze zástupu lidí ze tvé minulosti, kterým jsi nikdy doopravdy neodpustil. Nadpřirozená snášenlivost, která proudí tvou bytostí celý den, byla dříve odmítána hořkostí, která byla skryta po všechny ty roky ve tvé duši. Musíš udělat volbu! Neplodné, povrchní, slovní odpuštění ze tvé minulosti je bezmocné, i když jsi k té ženě zdvořilý. Ale odpuštění Boží, které proudí až do bodu, kde se stává posedlostí, může vytékat nyní, když to dovolíš.
Poutník se nachýlil, uchopil ji za ruku, podíval se jí do očí a odpověděl: „Ovšem, odpouštím ti!“
Rozplakala se a když vyřkla slovo „děkuji“, tak odešla.
Potom muž, který nazval poutníka v restauraci křesťanského města hlupákem, mu běžel naproti a otírajíc si tvář kapesníkem, ustaraně prosil o odpuštění.
Ovšem, ovšem, odpověděl srdečně poutník. To nic není, už na to nemysli.
„Prosím, neber tu věc na lehkou váhu. POTŘEBUJI tvé odpuštění. Odpustíš mi DOOPRAVDY, z hloubu svého srdce?“
„Ale, už jsem ti odpustil“, odpověděl poutník.
Jeho průvodce mu situaci vysvětlil: „On skutečně potřebuje tvé ODPUŠTENÍ. Ne zdvořilosti, ale aktivní ryzí odpuštění. Potřebuje tvou LÁSKU“. „Příteli, odpouštím ti“, řekl poutník vážně a s respektem v hlase.
Muž si povzdechl s viditelnou úlevou. Řekl, děkuji a ztratil se v ovzduší pouště. Jeho průvodce mu připomněl verš z Matouše 18 .
„Tehdy přistoupil Petr a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát? Ježíš mu řekl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
POUŠŤ UCTÍVÁNÍ.
„Voda! Kdo by si pomyslel, že uprostřed pouště by mohlo být jezero!“ zavolal poutník sám pro sebe, když jsem ho viděl podruhé ve svém snu. Díval se dolů z okraje ohromné duny na modrou rozlohu, která se rozpínala až k horizontu. „Ale ne, to není voda,“ zavzpomínal. To místo mi už ukazoval kdysi stařec v horách, jako začátek druhé pouště. Když potom sestoupil níže, až k jejímu okraji, tak to podivné moře písku už nebylo tak rovné, jak vypadalo shora. Byly tam modré vlny, které se rozprostíraly do dálky a vypadaly jak zamrzlý oceán. Možná, že je nějaký vztah mezi tím a skleněným mořem, které je před Božím trůnem. Možná, že jak vstoupím do Božího města, tak se ty vlny vyrovnají.
Najednou, několik metrů od poutníka stála osoba nadzemské krásy. „Vítám tě,“ řekla. Skrze to prostranství ve velmi dlouhá cesta. Mnozí, když se jí pokoušeli projít pěšky, tak zahynuli. Nabízím ti lepší způsob.
„Lepší způsob?“ zeptal se poutník.
„Ano, mám moc přejít tu poušť ve zlomku vteřiny, a když mi to dovolíš, tak tě vezmu sebou, a bezpečně tě dostanu na druhou stranu.
„A co za to požaduješ?“
Vše, co požaduji, je vlastně jenom určitý úkon. Musíš si jenom kleknout, vzdát mi poctu a já tě přenesu skrze tu poušť rychlostí světla.
„Ale to znamená uctít tě, že ano?“
„Proč si myslíš, že to je divné? Lidé to dělají každý den. Dlouho předtím, než jsi přišel na tu poušť, jsi to dělal také. Občané křesťanského města mě často uctívají. Někteří uctívají peníze-slouží jim jako otroci. Když na ně pomyslí, tak jim až září oči. Ale láska k penězům je jenom symbol mé reality.“
„Mě ale nepřesvědčíš svou řečí o penězích, nebyly nikdy v MÉM životě problémem“- odvětil poutník.
„A co romantika? Co může být krásnější a neškodnější, než být zamilovaný? Když se ale stav zamilovanosti stane cílem a ovládne rozum, tak se stane modlářstvím, za kterým stojí vaše vydání se, řekl vítězně. Ale uctívání, které mě osobně nejvíc uspokojuje, přichází od mužů a žen, kteří hledají náboženský úspěch.
„Dobře,“ přerušil krátce poutník jeho vychloubání. Jestli-že tě za tu rychlou cestu pouští musím uctívat, tak půjdu raději pěšky, i kdyby mi to mělo trvat celou věčnost.
V tom okamžiku zmizela čarovná bytost, poražena.
Brzy jsem slyšel, jak poutník nahlas uvažuje: V křesťanském městě je možné projít všemi povrchními podněty víry k Bohu, zatím co opravdové uctívání, kterým je člověk posedlý dnem i nocí je považováno za modlářství. Nyní, když jsem to všechno opustil, tak mohu přežít pouze tehdy, když budu v uctívání Boha úplně ztracen. Bůh to řekl v Izajáš 43:
„Hle, činím novou věc a už vzchází, což to nevíte? Ano, učíním v pustině cestu, v pusté krajině řeky. Bude mě ctít zvěř polní, šakali a pštrosi, neboť dám vodu v pustině a řeky v pusté krajině, abych dal pít svému lidu, svému vyvolenému. Ten lid jsem utvořil pro sebe, budou vypravoval moji chválu.
„Takové uctívání může být asi zformované jenom na té poušti s její suchostí, nárazovým horkem, pálivým světlem a děsivou tichostí.“
Tyto úvahy byly přerušené náhlou, sílící, nepopsatelnou hudbou a zpěvem nadzemské krásy. Zdálo se, že hlasy jsou všude, ale ani jeden nebyl viděn. Z vrcholu modré vlny poutník viděl sedm lidí stojících na duně a s rukama zvednutýma k nebesům uctívali Boha. To zpívání ale znělo tak, jako-by zpívaly miliony lidí. Potom poutník otevřel svá ústa a z nich začalo proudit uctívání Boha. Uprostřed uctívání se jeho tajemný průvodce vrátil. Plný radosti se ho poutník zeptal: „Všiml sis, jak těch sedm uctívačů bylo obklopeno množstvím vznešených bytostí, jejichž hlasy se mísily s těmi kdo uctívali? Cítil jsem, že jsem se taky na poušti setkal s velkým tajemstvím, že jsem už vstoupil na okraj Božího města.“
Jeho průvodce mu odpověděl pasáží z epištoly Židům:
„Ale přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému, a k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění. A k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, a k Bohu, soudci všech a k duchům spravedlivých, kteří jsou učeněni dokonalými, a k prostředníku nové smlouvy Ježíšovi, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábel. Projevujme proto vděčnost, že přijímáme neotřesitelné království, a přinášejme Bohu příjemnou službu s uctivostí a bázní, neboť náš Bůh je oheň stravující.“
Za chvíli píseň skončila a vše utichlo. Kromě těch sedmi uctívačů kteří nabídli poutníkovi Boží pokoj, nebylo nikoho vidět. Ti pomalu odcházeli přes dunu a na nechali ho s jeho průvodcem o samotě. Ten ho pak vedl k řinoucímu se proudu a poskytl mu další jídlo.
„Tak to je Poušť Uctívání,“ vykřikl poutník, plný úžasu z té zkušenosti.
„Ano, tady se křesťané učí uctívat Boha Otce, v duchu a pravdě. Můžeš to také nazvat vnější nádvoří Božího města, protože jak jsi viděl, tak obyvatelé toho města jsou všude okolo tebe. Na minulé poušti odpuštění jsi začal zakoušet moc Ježíšovy krve, která tě očistila do hloubky srdce. Tady, na Poušti Uctívání jsi obdržel Ducha Svatého. Bůh tě pokřtil mocí z výsosti, abys ho uctíval způsobem, který mimo tuto poušť přibere formu skutků. Joel 3říká:
„Potom se stane, že vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mládenci budou mít vidění. Také na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého Ducha.“
„Nikdy jsem nezakusil takové uctívání, ale bude to stále?“ zeptal se poutník. „Budu stále schopen uctívat živého Boha s takovou milostí, mimo tuto poušť?“
„V tobě se udály takové změny, které, když je udržíš, budou trvat navždy. Vylitím Ducha je tvé srdce otevřeno. Tvá ústa jsou také otevřena a budeš mluvit, když ti Bůh dá, abys promluvil. Tvoji synové a tvoje dcery budou prorokovat a tvé oči jsou otevřeny, abys měl vize a sny. Obdržel jsi oči, které vidí Boha.“
„Ale nedějí se ty samé věci také v křesťanském městě? Bylo mi řečeno, že ty samé věci se ději v apoštolské církvi budoucnosti, každou neděli večer.“
„Rozdíl, bratře je v tom, že tady nejenom uctívání zakoušíš, ale tady, na poušti, jsi v uctívání Boha ztracen tak, že všechno tvé uctívání a díkůvzdání jde přímo k němu. Vše, co děláš je pro Něj.“
„Ale nehrozí tu nebezpečí fanatismu?“
„Fanatici uctívají principy, ideje, lidské osobnosti a dokonce i démony, ale nikdy ne Boha. Stravující uctívaní Boha je bránou, ne k fanatismu, ale k takové svobodě, jakou jsi nikdy neznal. Když jsi v uctívání Boha ztracen, tak už neuctíváš takové věci jako peníze, románky, nebo úspěch. Našel jsi pravý předmět uctívání, a když Ho uctíváš, tak jsi naplněn.“
Těmi slovy se jeho společník rozloučil. Na moři modrého písku poutník znovu osaměl, ztracen v uctívání Boha.
Poušť modlitby.
V podhůří ohnivých skal náhle skončilo moře písku. Není tam žádné rostlinstvo, jenom hradba suchých, tvrdých žhnoucích skal. Na písku pod skalní bariérou je mnoho rozházených kostí. Jsou němým svědectvím o nebezpečí této země. Poutník upřel svůj zrak na kříž, který byl zformován jako hvězda, šel, a hovořil sám k sobě:
„Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, která jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“
Během naslouchání vzdálených hlasů poutník sledoval stezku k úpatí hory, která byla před ním. Tam se najednou ta stezka otočila do strže. Když potom vešel na prostranství, tak slyšel rozléhající se echo hlasů takové intensity, že v nich nešlo rozlišit ani jediný hlas. Když se potom pohyboval hlouběji ke skalnímu průchodu, tak se najednou začal blížit k obrovskému železnému oblouku, pod který byla umístěna adresa na shromáždění mužů a žen.
„To je cesta, věř mi,“ snažně ho prosil člověk, jehož slova se pro mě stávala stále jasnější. „Ta úzká branka po mé levici je celá zrezivělá, tou ani nehneš. Kdo se zdravým rozumem by chtěl jít po té příkré stezce, když ta druhá je dobře dlážděná a dobře uzpůsobená k cestování. Je také otevřena a připravena. Pojď, projdi skrze tu bránu a dostaneš se z té pouště dříve než se setmí. Na druhém konci na tebe čeká dobré jídlo a čistá postel. Podél cesty jsou na každém odpočívadle zorganizována modlitební shromáždění každou hodinu.“
Bez zaváhání poutník přešel pod kovaným, železným obloukem a pokračoval dál cestou. Druzí se k němu přidali. Cesta kterou se nyní ubíral byla uhlazená a příjemná, v protikladu k modrému písku kterým se musel dříve plahočit. Vývěsní štít potvrzoval informaci, že na každém odpočívadle je každou hodinu modlitební shromáždění a lehký oběd.
Na první zastávce se dal do rozhovoru s příjemnou hostitelkou: „Přešel jsem dlouhou cestu. Prosím, řekněte mi, kam mě ta cesta zavede?“
Usmála se a odpověděla: „Budeš příjemně ubytován a bude o tebe dobře postaráno. Než se setmí, tak budeš na konci cesty.“
S rostoucími rozpaky poutník pokračoval v cestě. Když najednou na tu malebnou cestu začalo skrze skály a stromy padat šero, tak jsem ho viděl jak stojí na okraji pahorku a dívá se dolů na město.
„Vítáme tě!“ Zvolal muž, který stál vedle železného oblouku, stejného jaký byl na začátku.
„Děkuji,“ odpověděl poutník. „Ale, kde to vlastně jsem?“
„Proč?, to je přece Křesťanské město!“
Bez jediného slova se poutník otočil a běžel zpátky po cestě, kterou přišel. Když ztratil Křesťanské město z dohledu, tak zpomalil, ale nezastavil se, dokud nepřišel k prvnímu oblouku, na konci falešné stezky. Vykřikl: „mám jenom jednu touhu – najít tu úzkou branku a projít skrze ní dříve, než si trochu odpočinu.“ Jak jsem mohl být tak slepý? Ovšem, široká brána vede do křesťanského města, místa, kde člověk může mít svoje uspokojení, kde nemusí zapírat sám sebe, nemusí na sebe brát žádné riziko a nemusí trpět žádnou bolest a nedostatek spánku, dodal s hořkostí.
Nakonec vypátral tu starou zrezivělou branku. Byla tak úzká, že se sotva skrze ní protlačil, a byla celá zarostlá plevelem a popínavými rostlinami.
Svítání ho zastihlo na úzké stezce, která se točila k šarlatovým útesům. Ve vzduchu byl slyšet hukot, jako-by vál vítr skrze stromy, ale nebylo tam ani stromů, ani větru. Hukot byl stále víc a víc hlasitější a nakonec vylo slyšet chvalozpěv mnoha hlasů. Najednou poutník viděl na stezce před sebou lidi. Tak se stal částí průvodu lidí, kteří se pohybovali ve směru Božího města. Během chůze každý z nich vášnivě rozmlouval s někým, kdo byl neviditelný. Někteří plakali, jiní, jako-by prožívali hojnost. Někteří vyslovovali jména lidí, a vyprošovali pro ně dobré věci. Někteří prosili své sousedy o pomoc, ale jejich hlavní zájem se týkal toho neviditelného posluchače.
Poutníkův mystický průvodce se nyní vrátil a oslovil ho. „Tady na Poušti modlitby můžeš vidět, ten mimořádný kontrast mezi Křesťanským městem. Tam mají modlitební shromáždění a lidé se modlí před spaním. Když se život pro ně stane těžší, tak jsou jejich modlitby intenzivnější, ale jenom než pomine krize. Ale tady na Poušti modlitby, jsou modlitby součásti života – zdrojem celé existence. Přišel pro TEBE čas, abys byl v životě modlitby ztracen. Medituj nad tou pasáží z evangelia Lukáše,“ a podal mu list papíru na kterém bylo napsáno:
„Stalo se, když byl křtěn všechen lid, a když i Ježíš byl pokřtěn a MODLIL se, že se otevřelo nebe a sestoupil na něho Duch Svatý v tělesné podobě jako holubice a z nebe zazněl hlas:“Ty jsi ten můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení. (Luk.3,21-22)
Pověst o něm se rozšiřovala stále víc a scházely se velké zástupy, aby naslouchaly a byly uzdravovány ze svých nemocí. On se však uchyloval na pustá místa a MODLIL se. (Luk.5,15-16)
Stalo se v těch dnech, že vyšel na horu, aby se POMODLIL A celou noc strávil v MODLITBĚ BOŽÍ. Když nastal den, zavolal své učedníky a vybral z nich dvanáct … (Luk.6,12-13)
Asi osm dní po těchto slovech vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se POMODLIL. A když se MODLIL, vzhled jeho tváře se změnil a jeho oděv se bělostně rozzářil. (Luk.9,28-29)
Jednou se Ježíš MODLIL na nějakém místě; a stalo se, když přestal, že mu jeden z jeho učedníků řekl:“ Pane, nauč nás MODLIT se, jako tomu naučil své učedníky i Jan.“ (Luk. 11,1)
A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „MODLETE se, abyste nevešli do pokušení. Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a MODLIL se. (Luk.22,39-41)
A když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali tam jeho i ty zločince – jednoho po pravici a druhého po levici.
Ježíš říkal: „OTČE, ODPUSŤ JIM, NEBOŤ NEVĚDÍ, CO ČINÍ. (LUK.23,33-34)
„Modlitební život je něco, s čím se zaměstnáváme o samotě. Ano, přivádí nás to do obecenství s Bohem i člověkem jako nic jiného,“ řekl mu jeho průvodce, když přestal číst. „Modlitba se nese k Bohu, ke dveřím Otce, kde prosíme o chléb, abychom ho mohli dát svému potřebnému bratru. Když tlučeš a nepřestáváš tlouci, tak ti vždycky otevře. Vždycky. Z takového obecenství s Bohem přichází něco, s čím se můžeš dělit s ostatními. A když se dělíš s tím, co ti Bůh dává, tak máš s nimi obecenství. Člověk bude mít obecenství i tehdy, když je plachý, nebo nemotorný. Takový život modlitby osvobozuje člověka od strachu z názorů druhých lidí a také od strachu z vlastních omylů.“
„Je ale třeba takových děsivých hor, těchto útesů a stálého nebezpečí k tomu, abychom se naučili modlit?“ Zeptal se poutník.
„Ano, v minulosti jsi volal k Bohu jenom příležitostně, ve stavu nouze. Tady se učíš vidět svůj život jako stálou krizi, která tě nutí volat k Bohu dnem i nocí. „Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí?“ Čím jasnější je naši vize toho, co se stane ve světě – jak blízko jsme chaosu národů, tím víc chápeme, že jediný způsob jak poznat život je přijít blíže k Bohu Otci v modlitbě a volat k Němu dnem i nocí. Modlíme se bez přestání, protože krize pozemského života nepřestává.“
„Proč ale musí být všechno tak tvrdé? Vypadá to tak, jako-by lezení skrze tyto hory bylo nejobtížnější části té cesty.“
„Protože modlitba je naší hlavní práci. To vyžaduje koncentraci, aktivní vůli a to nejlepší z naší síly, abychom se modlili za svatost Božího jména, příchod Božího Království, za pracovníky, nebo abychom se modlili za jednotlivé lidi a jejich potřeby. Skoro jsi se dostal pod povrch těch hrozných věcí, které čekají, aby byly udělány jako odpověď na tvé modlitby, jestliže vytrváš.“
„To je třeba! Vytrvat! A já jsem tak unaven.“
„To je proto, že tvé modlitby jsou zapojeny do Skutečné Bitvy. Modlitba je území, kde překonáváme zlo dobrem. V těchto horách se učíš modlit za své nepřátelé. Život ve kterém překonáváme zlo dobrem začíná prosbou, aby přišlo dobré na ty, kteří nám způsobili zlo.“
Úzká cesta vedla k vyhlídce, kde poutník a jeho průvodce pojedli. Potom šli a na kraj vyhlídky, kde mu ukázal na stezku vinoucí se dolů, skrze pohoří, až někde k horizontu, kde se zmenšovala, až se zdálo, že dosáhla svůj cíl.
„Vidíš, tam začínají žně,“ řekl poutníkův průvodce a ukázal na zorné pole za ní. „Pamatuj na slova, která řekl Ježíš:
„Což neříkáte: Ještě čtyři měsíce a přijde žeň? Hle, pravím vám: Pozvedněte své oči a pohleďte na pole, že se bělají ke žni. Žnec jež bere odměnu a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. Neboť v tom je pravdivé přísloví, že jiný rozsévá a jiný žne. Já jsem vás poslal žnout to, na čem jste nepracovali. Druzí pracovali a vy jste vstoupili do jejich těžké práce.“
Poutník se díval do dálky, zatímco jeho průvodce dále vysvětloval: „V Křesťanském městě, pamatuješ si, tam je pěkná široká cesta, která se nazývá „Bulvár misionářů“. Je lemována dobře udržovanými, prostornými budovami a ozdobená fontánami, trávníky a keři. Tyto budovy jsou v křesťanském městě známé svými akcemi. Jsou tam hlavní sklady pro literaturu, vydavatelství pro misijní časopisy a také malé příslušenství na přípravu modlitebních dopisů, pro méně obeznámené pracovníky. Jsou tam studia, která produkují světovou literaturu a videokazety pro potřebu misionářů. Jsou tam instituce, které nabízejí občerstvující kursy pro misionáře na dovolené a počítačové cestovní průvodce, pro misionáře, kteří potřebují rozšířit svou finanční základnu. Jsou tam náborová centra a odpočinková centra, pro misionáře v důchodu. Skrze rušivé zprávy ale později upadl misijní bulvár do paniky. Vyšlo najevo, že velké množství misionářů se dopustilo neomluvitelného přestupku vůči misionářské etiketě; místo aby vytrvali na svém misijním poli určeného teritoria, se vrhli na poušť vstříc Božímu městu.
„Ale jaký druh misijního pole je tato poušť?“ zeptal se poutník. „Jakou duši tady na poušti odpuštění spasíš, kromě své vlastní? A když půjdeš na poušť uctívání, tak každý, kdo tam je už odpočívá v Boží slávě. Na poušti modlitby je nádherné obecenství s druhými poutníky a naučil jsem se tam prosit, ale nejsou tam žádné ztracené duše …. „
Žně.
Když v mém snu dosáhl poutník vnějšího konce pouště modlitby, tak získal první jasný pohled na své určení. Ve velké vzdálenosti bylo Boží město, zářící a ve svaté nádheře. Viditelně přemožen emocemi se jeho krok zrychlil. Najednou se setkal s hrozným zápachem kouře a rozkládajících se těl. Všude byly mrtvoly. Některé sténaly a prosily o pomoc, protože z nich odcházel život.
Žena sehnutá bolestí prosila poutníka: „Prosím, prosím, udělej něco pro mne, už tu bolest nemohu déle snášet“!
„Jsem bezmocný“, odpověděl ji. Co myslíš, že bych pro tebe mohl udělat?
„Trochu vody je vše, co potřebuji. Prosím, přines mi trochu vody!“
„Kde bych tady na poušti mohl najít vodu?“
„Jak dlouho ti bude trvat, než najdeš nějakou vodu pro sebe? Prosím, najdi nějakou a přines mi.“
Jak se poutník ve zmatku po poušti rozhlížel, tak se k němu vrátil jeho mystický průvodce a zavedl ho ke zřídlu vody, které bylo obklopeno tisíci prázdnými láhvemi.
„Trochu se napij sám“, nabídl mu, „a potom neplň láhev pro tu ženu.“
Když se poutník té vody napil, tak okamžitě zesílil a také přinesl ženě. Když se napila, tak bylo její zdraví obnoveno. Okamžitě vzala láhev, běžela ke zřídlu a začala pomáhat sousedům. Byli to lidé s hlubokými ranami, děti ležící na zádech v mdlobách a starší lidé se špinavými bandážemi okolo vyčerpaných tváří. Některé oběti křičely bolestí, jiné tiše plakaly. Někteří byli oživeni jednou jedinou lahví vody, jiní potřebovali mnohem víc. Viděl jsem jiné poutníky zapojené v tu samou práci. Když byly oběti uzdraveny, tak se také účastnily v zachraňování druhých. Jak nosili vodu ze zřídla, tak se poutník sdílel pasáží z Janova evangelia, s jiným člověkem.
Mezitím ho učedníci prosili: „Rabi, najez se“. On jim však řekl: „Já mám jíst pokrm, který my neznáte.“ Učednici se mezi sebou ptali: Nepřinesl mu někdo něco k jídlu?“ Ježíš jim řekl: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho který mne poslal, a dokonal jeho dílo.“
„Domnívám se, že jsme se naučili co to znamená,“ dodal poutník.
Strávil na tom místě mnoho dní, zaangažován prací probuzení. Jeden večer, když odpočíval u zřídla, tak se vrátil jeho tajemný průvodce a posadil se vedle něho.
„Nepředpokládám, že budeme schopni jít do Božího města, dokud to tady neskončíme,“ řekl poutník.
„To je pravda,“ odpověděl.
„Ale počkají na nás?“
„S tím se netrap, jenom pokračuj v oživování lidí, dokud nebudou všichni na nohou. Potom se otevřou brány Božího města a jeho obyvatelé ti vyjdou naproti a doprovodí tě dovnitř. Tuto pasáž si drž v mysli:
„Což neříkáte:Ještě čtyři měsíce a přijde žeň? Hle, pravím vám: Pozvedněte své oči a pohleďte na pole, že se bělají ke žni. Žnec již bere odměnu a shromažďuje úrodu k věčnému život, aby se společně radovali rozsévač i žnec. Neboť v tom je pravdivé přísloví, že jiný rozsévá a jiný žne. Já jsem vás poslal žnout to, na čem jste nepracovali. Druzí pracovali a vy jste vstoupili do jejich těžké práce.
„Ale ty problémy jsou tak ohromné, že se cítím úplně přemožen. Radost z toho, že vidím tu obnovu, která se děje před mýma očima, mi to určitého stupně vynahrazuje to nemírné zoufalství. Skončí to někdy?“
„Bratře,“ odpověděl mu společník, „právě tak, jak jsi musel ztratit sám sebe v Božím odpuštění, modlitbě a uctívání, tak nyní ztrácíš sám sebe ve žních. Jedna věc je při žních trochu pracovat, úplně jiná je být v nich ztracen.“
„Ale budu mít sílu pokračovat v práci mezi lidmi, kteří mají tak velké potřeby?“
„Není to snad to, co dělal Ježíš?“
„A stalo se, když byl ježíš u stolu v domě, hle, přišlo mnoho celníků a hříšníků, aby stolovali s ním a s jeho učedníky. Když to uviděli farizeové, říkali jeho učedníkům: Proč váš Učitel jí s celníky a hříšníky? Když to uslyšel, řekl jim: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť. Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
„To ale muselo být pro Něj odrazující.“
„Ježíš plakal nad náboženským Jeruzalémem, protože měl zatvrzelé srdce. Největší povzbuzení z lidského hlediska bral samozřejmě ze strany hříšníků, kteří činili pokání. Z toho nebyl unaven. Můžeš se s důvěrou těmto žním věnovat, bez nebezpečí, že jimi budeš pohlcen, pod podmínkou, že udržíš vizi Božího města a budeš-li svou práci dělat z celého srdce. Duch Pána tě bude podpírat, když budeš pečlivě naslouchat lidem, tak jako Ježíš naslouchal ženě u studny, malomocným, ochrnutým, slepým a otci demonizovaného chlapce. Nespěchej. Musíš mít čas k naslouchání a k dávání správných otázek. Prozkoumej, kde jsou lidé skutečně zraněni a co opravdu potřebují. Také jim musíš říct o Ježíši, jak jsi to dělal, když jsi je obcházel s lahví. Voda v lahví a tvé poselství jsou identické. Umírající lidé mají žízeň po Ježíši, ne po teoriích o Ježíši, ale po Něm samém. Ježíšovo poselství je nápoj občerstvující vody, který umírající lidi přivede zpátky k životu. Pamatuj na verš: Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony. Zadarmo jste přijali, zadarmo dejte. Neuspokojuj se dokud je Boží milosrdenství nepostaví na nohy.“
„Dokud je Boží milosrdenství VŠECHNY nepostaví na nohy?“
„Ano, pomysli na tuto pasáž ze Zjevení:“
„A to svaté město, nový Jeruzalém, jsem uviděl sestupovat z nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže. A uslyšel jsem mocný hlas z trůnu, který řekl: „Hle, Boží stánek s lidmi ;bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid, a sám Bůh bude s nimi a bude jejich Bohem. A Bůh setře každou slzu z jejich očí. A smrti již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti již nebude, neboť první věci pominuly.“
Když jsi poprvé zakusil práci ve žních a odkryl jsi, že opravdu jsi schopen zvednout hynoucí na nohy tím, že jsi jim dal živou vodu z božského zřídla Ježíše, tak jsi zakusil odpuštění, uctívání Boha, a modlitbu vyřčenou v moci, která uzdravila nemocné ve jménu Ježíše.
„Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci.“
Ta výzva je trvalá.
