Video: Klíč k evangeliu (David Shin)

 kázání začíná od 26min

  Svatyně a klíč k evangeliu

Jak se lidé rozmnožovali na Zemi, někteří následovali Hospodina a jiní zůstávali proti Němu. A tak Bůh vybral rodinu, který by reprezentovala Jeho a Jeho království, jmenovali se Abraham a Sára. Z těchto dvou měl vzniknout obrovský národ, který by odhalil Boží šablonu celému světu(Genesis 12,1-3). Abrahamovi se narodil syn Izák, Izákovi zase Jákob. Tehdy, když přišel hladomor do jejich země, Jákobova rodina(Izraelité) odešla do Egypta(42:1), kde se jim z prvu mnoho dařilo. Nicméně, nakonec se stali otroky, protože Faraon byl velice podezřívavý a žárlivý(Exodus 1,8-14). Ale Bůh poslal vysvoboditele - Mojžíše, ten zázračně vyvedl Izraelský lid z Egypta do země Kenaanu, země Zaslíbené(3,7-10). A právě tady začíná naše další scéna v našem filmu odhalující Boží šablonu...

odkaz na zdroj Posledni film země

Smíření a služba ve svatyni. Kristova smrt a smíření.
1. Smíření a služba ve svatyni - Ex 25,8; Žd 7,25; 8,1-2; 10,4
2. Kristova smrt a smíření - Ř 3,24-26; 1 K 15,3; 2 K 5,21; 1 J 2,2

Smíření je jedno ze slov, které Bible používá na označení toho, jakým způsobem Bůh řeší a nakonec i vyřeší problém hříchu, jak obnoví narušený vztah mezi stvořenými bytostmi a sebou. Kromě tohoto termínu se v Písmu nacházejí i jiné obrazy, jako např. záchrana, vykoupení, náhrada či adopce. Tyto metafory jsou převzaty z různého prostředí, např. z trhu otroků, soudního pojednání nebo domácnosti. 
V kořeni slova smíření nacházíme slovo mír, co naznačuje, že významem tohoto slova je nastolení míru, jednoty a souladu. Smíření znamená obnovení přátelských vztahů mezi těmi, kteří byli znepřáteleni. Je třeba mít však na paměti, že toto slovo především zahrnuje proces, který odstraňuje překážky zabraňující nastolení míru, ne jen výsledek, který se dosáhne jejich odstraněním. 
Smíření předpokládá odcizení mezi dvěma stranami, které byly kdysi sjednocené. Znamená tedy obnovu narušeného vztahu lásky a důvěry. 
Smíření je potřebné proto, že přímo v nebesích vypukla válka (Zj 12), vznikl hřích, kterým je především bezzákonnost, vzpoura (1 Jan 3,4). Bůh však řeší tento problém prostřednictvím smrti Ježíše Krista, která působí sjednocení: "A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." (Jan 12,32) Tatáž myšlenka je vyjádřena i ve slovech apoštola Pavla: "přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu." (Ef 1,10) Na jiném místě říká: "Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a vněm bylo smířeno všechno, co jest." (Ko 1,19-20)
Smíření se tedy dotýká celého vesmíru. Není určeno výlučně lidem, potřebuje ho celý vesmír. Je důležité, abychom smíření nedefinovali příliš úzce.

1. Smíření a služba ve svatyni - Ex 25,8; Žd 7,25; 8,1-2; 10,4 
Když Bůh chtěl poučit Izraelský národ o tom, jakým způsobem plánuje řešit problém hříchu, nebyla to lehká úloha. Tito bývalí otroci věděli o Bohu, který je předivným způsobem vysvobodil z Egypta, jen velmi málo. Bůh jim nepředčítal teologickou přednášku, ale dal ilustraci v podobě svatyně, kde lidé praktickým způsobem měli účast na tom, co je Bůh chtěl naučit.
Tyto služby lidem ukazovaly na Boží svatost i lidskou hříšnost. Ukazovaly zároveň na ohavnost hříchu i na Boží ochotu hřích odpustit, očistit, přebývat s jeho lidem (Ex 25,8). 
Stánek se skládal ze tří částí, kde každá měla svůj speciální význam: Nádvoří, svatyně a svatyně svatých. 

a) Na nádvoří byl měděný obětní oltář, na kterém se přinášely oběti za hřích. Jestliže člověk zhřešil, sám přinesl oběť k oltáři. Kněz zvíře prohlédl, jestli nemá nějakou vadu, hříšník vyznal svůj hřích, zabil oběť a položil ji na oltář. 
Mezi přinášením obětí v Izraeli a v okolních pohanských národech byl velký rozdíl. Tím, že člověk přinášel oběť, vyznával, že problém hříchu je na jeho straně, ne na Boží, že hřích nedokáže sám vyřešit, že odplata za hřích je smrt (Řím 6,23), že jeho hříchy způsobily smrt nevinné oběti (Jan 1,29). Tato oběť byla předobrazem smrti Ježíše Krista na kříži. 
Přinesením oběti člověk vyznával víru v ospravedlnění skrze víru: svoji oběť nepřinášel jako úplatek Bohu, aby mu Bůh odpustil, ale jako vyjádření víry v Boží odpuštění, přijetí toho, co Bůh dává. Obětí také člověk vyjadřoval víru v posvěcení skrze víru: tím že přinesl oběť přesně tak, jak to Bůh přikázal, vyjadřoval své rozhodnutí být poslušný. 
Obětní oltář na nádvoří zprostředkovával člověku nádherné poselství o odpuštění hříchů. Bůh je ochotný zbavit nás viny, ukazuje nám, že nás přijímá takové, jací jsme. Když se mu odevzdáme, bude s námi zacházet, jako kdybychom nikdy nezhřešili. Umyvadlo na nádvoří bylo symbolem očištění. 
Pro člověka, který si uvědomoval svou hříšnost, muselo být poselství o odpouštějící Boží lásce osvobozujícím evangeliem. Je však zvěst o tom, že Bůh nám odpustil naše hříchy už všechno, co nám Bůh chce říct? Ne! - Jsou ještě další dvě oddělení stánku. Část krve z oběti byla zanesena do svatyně. 

b) Ve svatyni byly tři předměty, jejichž posláním bylo ukázat na to, jakým způsobem Bůh osvobodí lidi z moci hříchu. Bůh chce totiž nejen hřích odpustit, ale i změnit život člověka. Těmito třemi předměty byly: sedmiramenný svícen, stůl s chleby předložení a kadidlový oltář. 
V každé ze sedmi lamp svícnu, který stál nalevo, hořel olej, který osvětloval celou místnost. Židé věděli, že olej, světlo je symbolem Ducha Svatého. Úkolem Ducha Svatého je osvěcovat zatemněnou mysl (1Kor 2,12-14). Toto symbolizuje změnu, která nastává u kajícího člověka (Řím 12,1.2). Tato změna myšlení je klíčovou pro další rozvoj věřícího. 
Vpravo ve svatyni byl nízký stůl, na kterém bylo 12 bochníků chleba. Izraelci v tom mohli vidět symbol udržování života, sycení se Božím slovem (Jer 15,16). 
Ve středu stál zlatý oltář, na kterém se pálilo kadidlo. Oltář stál přímo u opony, která oddělovala svatyni od svatyně svatých. Kadidlo představuje dokonalou spravedlnost Ježíše Krista. Jestliže si lidé obtížení svou hříšností uvědomovali svou nedokonalost, cítili příjemnou vůni kadidla vycházejícího ze svatyně. To byla pro ně radostná připomínka, že Bůh vyslyší jejich prosby - ne na základě toho, jak oni sami jsou dobří, ale na mnohem lepším základě. Jedině Kristus má dokonalou spravedlnost, jedině v jeho přímluvné službě je záruka, že naše modlitby budou vyslyšeny.
Svatyně nám ukazuje, že Bůh chce nejen hřích odpustit, ale že i všechna moc nebes je k dispozici člověku, který touží po změně života, osvobození z moci hříchu. On nám posílá Ducha svatého, který osvěcuje naši mysl, dává nám Písmo, aby nás sytil duchovně, a vyslýchá naše modlitby, i když jsme nehodní. Takto moc hříchu může být v našem životě zlomena a my zakoušíme vítězství nad hříchem.

c) Je však evangelium o tom, že Bůh mi hříchy odpustil, že on mne změní, už celé evangelium? - Ne! Ještě zůstává Svatyně svatých. Bůh ještě musí ukázat na pravého viníka, ukázat, kdo za hřích ve vesmíru může, vyřešit otázku konečné odpovědnosti za hřích, z které byl Bůh falešně před celým vesmírem obviněn. 
Ve svatyni svatých byl jen jeden předmět - truhla smlouvy. V ní bylo uloženo Desatero, jež je vyjádřením Božího charakteru. (A také nádoba s manou a Áronová hůl.) Dekalog byl přikryt víkem, které se nazývalo slitovnice. Když Boží charakter byl nepochopen, když přišel hřích, "Bůh ho přikryl" (to je starozákonní slovo pro "smířit") svým milosrdenstvím, aby člověk i nebeské bytosti měli novou možnost pochopit Boží charakter. 
Když člověk přinesl oběť, kněz vzal trochu z krve do svatyně a tam pokropil před oponou, která oddělovala svatyni od svatyně svatých, kde byla Boží přítomnost. To symbolizovalo, že je třeba ještě vyřešit jeden aspekt hříchu - otázku konečné zodpovědnosti za hřích - a to byla Boží starost. Jak se to dělo? 
Jeden den v roce, v Den smíření, byli připraveni dva kozli, kteří představovali dvě strany ve vesmírném konfliktu mezi dobrem a zlem. Kozel pro Hospodina byl obětován - Bůh je ten, který je ochotný obětovat se za své stvoření, což se zřetelně projevilo v životě a smrti Ježíše Krista. S krví tohoto kozla velekněz vešel do svatyně svatých a pokropil truhlu smlouvy. Tím byla svatyně svatých očištěna od hříchů. Pak vyšel na nádvoří, aby požehnal kající se lid, který tam čekal a aby vložil své ruce na kozla pro Azazela. Takovým způsobem se ukazovalo, kdo je za hřích zodpovědný a kozel byl potom vyhnán na poušť, kde zahynul, aby se naznačilo, že hřích bude z vesmíru úplně odstraněn, vykořeněn. 
Hřích ve vesmíru není proto, že Bůh stvořil nedokonalé bytosti, nebo proto, že by požadoval od nich příliš mnoho, ale proto, že satan Boha neprávem obvinil, očernil jeho charakter, představil ho v nesprávném světle. 
Den smíření ukazuje, že jednoho dne Ježíš Kristus, náš Velekněz, vyjde z nebeské svatyně, kde koná dílo smíření, aby přišel na naši zem podruhé a požehnal ty, kdo ho v pokorném a kajícím duchu očekávali. (Žid 8,1.2) Tehdy bude s konečnou platností ukázáno na skutečného původce zla, satana, a potom může být on i hřích úplně odstraněn. Starozákonní svatostánek jednoduchým způsobem ukazuje, jaká je pravda o Bohu, člověku, satanovi i hříchu. 

2. Kristova smrt a smíření - Ř 3,24-26; 1 K 15,3; 2 K 5,21; 1 J 2,2 
Z pohledu křesťanské víry je Ježíšova smrt na kříži nejdůležitější událostí v dějinách lidstva. Bez ní by Ježíš nemohl splnit své poslání na této zemi. Na kříži naše spasení bylo dokonalé v tom smyslu, že bylo zajištěno plně, dokonale a jednou provždy. 
Když novozákonní pisatelé mluví o významu smrti Ježíše Krista na kříži, mluví o ní jako o "smíření": "Byli jsme smíření s Bohem smrtí jeho Syna" (Řím 5,10). "On je obětí smíření za naše hříchy" (1 Jan 2,2) 
Pro správné pochopení těchto veršů je třeba opět zdůraznit, že problém hříchu nespočívá v tom, že hřích změnil vztah Boha k člověku, ale člověka k Bohu. Jestliže nás Bůh miluje nepodmíněnou láskou - a Bible nás ujišťuje, že tomu tak je - pak on se nikdy od nás neodvrátil, a tedy není nutné si ho smiřovat. (Jer 31,3: Žid 13,8) Smíření působí na nás, ne na Boha (2 Kor 5,18-21). Bůh nedal svého Syna, aby mohl milovat, on jej dal, protože miloval (Jan 3,16). Kříž není příčinou Boží lásky, ale jeho projevem. Bůh nás miloval a hledal už tehdy, kdy jsme byli jeho nepřátelé. Iniciativa vychází z jeho strany, ne z naší (Řím 5,10.11). Ne on potřeboval smíření, ale my, on se sám nikdy neodcizil. Smíření nás sjednocuje s Bohem, mění náš vztah k němu, ne jeho vztah k nám. 
Bible ukazuje, že toto smíření se děje na základě smrti Božího Syna na kříži (Řím 5,10; 2 Kor 5,16; Kol 1,22). Rozsah tohoto smíření je neomezený, protože Ježíšova smrt byla smířením za hříchy světa (1 Jan 2,2), zaplatil výkupné za všechny (1Tim 2,5.6; Mat 20,28). Avšak přesto, že Bůh učinil opatření, aby všichni byli smířeni, toto smíření je skutečností jen pro ty, kdo oběť Ježíše Krista přijímají vírou (Jan 3,18; Řím 5,1.2; Ef 2,8; 1 Jan 5,1). To, co se stalo na kříži pro všechny objektivně, je potřeba přijmout a prožít subjektivně, aby to pro jednotlivce mělo smysl. 
Je třeba mít na paměti zvlášť v diskusi s těmi, co by rádi zredukovali smíření na jedinou událost - Kristovu smrt na kříži, že Starý zákon neomezuje smíření na smrt obětního zvířete, ale zahrnuje do smíření též přímluvnou službu kněží v denní službě a dílo velekněze při výročním Dni smíření (3Moj 16,16-19; 4,20.26.31.35; 5,16). 
Kromě použití slova "smíření" novozákonní pisatelé mluví také o tom, že Kristova smrt na kříži zajistila naše spasení a vykoupení. 
Evangelium je "mocí Boží ke spasení" (Řím 1,16). Ježíš je označen jako Spasitel (Fil 3,20), už jeho jméno na to poukazuje (Mat 1,21). Toto má starozákonní kořeny, protože Bůh je představen jako záchrance, osvoboditel svého lidu (Moj 15,2). Řecké slovo pro "spasení" zároveň znamená i "uzdravení". To naznačuje, že spasení znamená nejen záchranu, ale i obnovu, vyléčení. Kristus nás nejen osvobozuje od viny a moci hříchu, ale i obnovuje k plnému duchovnímu zdraví. 
Vykoupení ukazuje na osvobození otroků z otroctví, na vysvobození zajatců. Jde o zaplacení určité ceny, aby bylo možné darovat svobodu (Ef 1,7; Řím 3,24). Ježíš sám říká o tom, že přišel, "aby dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mar 10,45). Mnohé texty hovoří o tom, že za nás, naši svobodu, spasení byla zaplacena velká cena (1 Kor 6,20; Tit 2,14; 1 Petr 1,18.19). Jestliže tuto metaforu nebereme jako doslovnou skutečnost, nedotahujeme ji do krajnosti (např. ptát se, komu Kristus zaplatil), pak má kus pravdy: Kristovo dílo znamená vítězství nad silami zla a osvobození od toho, čím jsme byli svázáni, ďábel je poražený, pouta hříchu zpřetrhaná. 
Kristova smrt na kříži je také představena jako "smírná oběť" (Řím 3,25). Není to smrt náhodná, smrt mučedníka nebo sebevraha. Je to smrt toho, kdo na sobě nesl Boží hněv, prožíval Boží soud nad hříchem, a to pro naše hříchy (Řím 1,18; 4,25; Žid 2,9).

Výkladové poznámky

1. Je třeba mít na paměti, že Nový zákon neříká, jakým způsobem smrt Ježíše Krista dosahuje naše smíření. K popsání Kristova díla používá více metafor. Ukazuje, že to, co bylo vykonáno na kříži, je dostatečné pro naše spasení, to znamená, že my k tomu už nic nemůžeme přidat. Kříž naplnil potřebu spasení, i když se nevysvětluje jak. 
V průběhu století se lidé snažili vyjasnit tuto otázku. Byly navržené různé teorie smíření, které mají pomoci pochopit, jakým způsobem nám Bůh dává spasení (např. teorie výkupného, satisfakční teorie, teorie morálního vlivu, teorie vlády, forenzní (soudní) teorie právní náhrady atd.). To bylo možné díky tomu, že církev nikdy v dějinách nevyhlásila oficiální ortodoxní názor na smíření. Například v kristologii se formulace Chalcedonského koncilu stala standardním vyjádřením pravé víry křesťanství. Ale v oblasti smíření nic podobného neexistuje. Žádná teorie nebyla univerzálně přijata jako jediná správná.

2. Dnes jsou nejpropracovanější a nejpopulárnější dvě teorie - teorie morálního vlivu a forenzní teorie právní náhrady. 
a) Teorie morálního vlivu tvrdí, že smysl Kristovy oběti spočíval v tom, že byla největším, nejsilnějším projevem Boží lásky, který má za cíl vzbudit odezvu lásky v nás. Tato teorie zdůrazňuje to, co činí Kristova oběť s hříšníkem, proto se též někdy nazývá subjektivní teorie. To, co tato teorie tvrdí, je i pravdivé a i důležité. Přehlíží však nutnost Ježíšovy smrti. Jestliže Kristus zemřel jen proto, že bylo potřebné dokázat Boží lásku, byla jeho smrt skutečně nevyhnutelná? Bible ukazuje, že rozhodně ano (Mat 16,21). 
b) Forenzní teorie právní náhrady tvrdí, že spravedlnost požaduje, aby Bůh nenechal přestoupení zákona nepotrestané. Protože však Bůh chtěl nám lidem pomoci, Kristus vzal náš trest za hřích na sebe. I tato teorie je v mnohých aspektech pravdivá. Bible na více místech hovoří o tom, že Kristus zemřel za nás, pro nás, nesl naše hříchy (1 Kor 15,3). My jsme nemohli udělat pro sebe to, co on vykonal na našem místě. Jeho smrt je objektivním řešením problému hříchu ve vesmíru. Problémem této teorie je, že potlačuje subjektivní aspekt smíření. Ospravedlnění podle této teorie se děje při Božím trůnu a nemá nic do činění s člověkem, s naší myslí. Nesprávné na této teorii je také to, že odděluje od sebe příčinu hříchu a trest za hřích. Aby byl problém hříchu vyřešen, nestačí hřích odpustit, je třeba hříšníka změnit, očistit. Kromě toho, této teorii chybí rozměr vesmírného konfliktu mezi Bohem a satanem, který je také důležitý pro pochopení plánu spasení. Sama od sebe je tedy i tato teorie nedostatečná. 

3. Skutečnost, že žádná teorie smíření nevystihuje celou pravdu, by nás neměla vést k tomu, že se přestaneme snažit pochopit tento důležitý aspekt plánu spasení. Každá teorie nám pomáhá pochopit část z toho, co kříž znamená. Určité aspekty pravdy najdeme ve všech teoriích smíření, žádná však nevyjadřuje celou pravdu. Současně je důležité nezaměňovat metaforu za realitu. 
Věříme, že kříž je nejjasnějším zjevením Boží lásky a spravedlnosti (Řím 1,16.17). Zároveň je to i objektivní, jedinečná a neopakovatelná historická událost, bez které by spasení nebylo možné. Bůh je iniciátorem procesu smíření. Člověk se nemůže zachránit sám, jeho pokání, víra a poslušnost jsou pro spasení důležité, ale ne záslužné. 
Smíření má dvě části: Objektivní a subjektivní. Objektivní část stojí mimo člověka, je to něco, co bylo vykonáno nezávisle na nás, mimo nás a pro nás. Subjektivní část smíření se dotýká člověka, jeho postojů, odpovědí na Boží pozvání a spolupráci s Boží mocí. Smíření je tak objektivní jako i subjektivní. Tyto dva aspekty nestojí proti sobě, ale musí být předkládány vždy spolu, zůstat ve vzájemné harmonii. Je nutné udržovat dynamickou jednotu mezi tím, co Kristus vykonal pro nás a co koná v nás, nezdůrazňovat jedno na úkor druhého.

Praktický důsledek

Když Ježíš mluvil o smíření, zmínil se o jednotě. "Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří pro jejich slovo uvěří ve mne, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, jsi ve mně a já jsem v tobě." (Jan 17,20.21) Být "v někom" znamená být v jednotě, v souladu s ním. Podobně jako je jednota mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, má být jednota též mezi všemi stvořenými bytostmi ve vesmíru. "Aby byli jedno, jako my jsme jedno." (Jan 17,22) Ježíš nemluvil o teoriích smíření, ale vyprávěl dojemný příběh o marnotratném synu, kterého laskavý Otec přijal zpět domů (Luk 15,11-32). Žel, nepřejný starší bratr neměl radost z takového obnovení jednoty a souladu v rodině. 
Bůh udělal všechno pro to, aby lidé mohli pochopit, jakým způsobem hřích vznikl, jak bude vyřešen a odstraněn. Dílo smíření bylo představeno v předobrazech ve starozákonní svatyni. Na kříži bylo jednou navždy vykonáno a obhájením Božího charakteru a odstraněním hříchu po tisíciletém království bude ukončeno. Nikdy víc se ve vesmíru nezopakuje hřích, vzpoura, odboj proti Bohu. Bůh odhalil pravdu o sobě, jako i o hříchu a všichni se přesvědčí, že Bůh je úplně důvěryhodný, laskavý a respektuje svobodu. K zaujetí takového postoje lásky, víry a obdivu k Bohu má nám pomoci i naše studium smíření.

odkaz na zdroj BIBLE TV